Šok, aneb žádný pejskař nemůže mlčet!

Není důležité, jakého pejska máme, ale jaký k němu máme vztah. Pro většinu z nás je to další člen rodiny nebo alespoň pracovní společník, pro naše děti mazlíček a ochránce.     

I když nejsme výjimkou a máme mezi sebou některé trýznitele zvířat, jsou to naštěstí jen odsouzení hodné výjimky.

To co se však děje, v Olympijském městě Soči, mě přímo šokovalo a protože nemám žádné možnosti jak tomu zabránit, nemohu mlčet a mám potřebu se s vámi o svůj pocit podělit.

Chápu, že potulní pejsci jsou problém v každé obci, ale většinou jsou to neškodná zvířátka, která jen nemají svého majitele. Většina měst si s tímto problémem neví rady, protože vše je otázka peněz. To, co se však děje v Soči, mne po přečtení článku biatlonisty Michala Šlesingra šokovalo.

Tam totiž provádí odchyt potulných psů a koček a likvidují je absolutně nehumánním způsobem.

Prostě je tráví. Kdo zažil u pejska otravu ví, v jakých bolestech a jakou dobu pejsek trpí. Je to strašná smrt, než dojde k poškození jater a ledvin, které ztratí funkčnost a zapříčiní smrt. Mnohem přijatelnější by bylo jejich utracení nebo odstřel. Postup tamních orgánů je odsouzení hodný a jen dokazuje, jakou má v Rusku cenu život. Souhlasím s panem Šlesingrem, který to nazval: „Je to divadlo bezpráví a lidské omezenosti.“ Věřím, že u nás by k něčemu takovému nemohlo dojít. Naši ochránci zvířat by to nedopustili a stále ještě patříme k lidem, kteří neztratili cit a považují pejsky a kočky za živé tvory.